Francesco Sandulli a Samuel Martín-Barbero ve své studii 99 Cents per Song: A Fair Price for Digital
Music? zkoumali mechanismy, kterými hudební průmysl ovlivňuje ochotu
uživatelů P2P sítí platit za stahování hudby. Vypozorovali, že k tomu
nahrávací společnosti používají tři mechanismy. Prvním je masivní zahlcování
P2P sítí poškozenými či nefunkčními soubory, aby jejich uživatelům co nejvíce
znesnadnili přístup k datům, která si chtějí zdarma stáhnout.
Druhým je nabízení jakési přidané hodnoty k legálně staženým
hudebním souborů (exkluzivní nahrávky navíc, vysoká kvalita zvuku atd.), a
třetím je náprava chování. Tento přístup cílí na etické a morální hodnoty
uživatelů P2P sítí. Některé studie zabývající se problémem internetového
pirátství ukazují, že uživatelé těchto sítí se často domnívají, že umělci,
jejichž hudbu si stahují, jsou již dostatečně bohatí, či že nahrávací
společnosti uměle nadhodnocují ceny hudebních produktů za účelem znásobení
svých již enormních zisků.
Proto se z „nelegálního“ stahování v očích
některých uživatelů Internetu stává boj proti velkým společnostem hudebního
průmyslu, které v podstatě jen parazitují na talentu umělců a nebo vyrábí
„hvězdičky typu Justin Bieber“ na zakázku. Další obdobou tohoto přístupu jsou
žaloby proti uživatelům P2P sítí nebo majitelům serverů, které se využívají
k ukládání a dalšímu sdílení autorským právem chráněného obsahu.
Pirátství, nelegální sdílení obsahů či intelektuální „zlodějna“. Ať
tento problém nazvou nahrávací a distribuční společnosti jakkoli, možná by
stálo za to si uvědomit, že v tomto případě neplatí rovnice „co pirát – to
ušlý zisk“, na základě které často vyčíslují labely své škody. Analytik a novinář Rocky Agrawal ve svém
článku pro server VentureBeat rozlišuje následující čtyři typy „pirátství“:
1) pirátství uživatelů, kteří si mohou dovolit zaplatit
požadovanou cenu za nabízený produkt, ale uchylují se pirátství z toho
důvodu, že je to snazší
2) pirátství uživatelů, kteří si nemohou dovolit za produkt
zaplatit požadovanou cenu
3) pirátství uživatelů, kteří by si mohli dovolit zaplatit
za produkt požadovanou cenu, avšak nevěří, že takovou cenu ve skutečnosti má
4) pirátství uživatelů, kteří by si mohli dovolit zaplatit
za produkt požadovanou cenu, avšak nemají žádné legální prostředky, jak obsah
získat
Pouze
první z těchto typů pirátství podle Agrawala způsobuje nahrávacím a
distribučním společnostem finanční újmu. Druhý a třetí typ jejich příjmy
nikterak ovlivnit nemůže. Co se týče posledního typu pirátství, za ten si mohou
v důsledku omezení nabídky pouze na vybrané země v podstatě samy. Je těžké
odhadnout, jaké procento z celkového objemu „nelegálně“ stažených dat
spadá pod konkrétní kategorie pirátství. Tato statistika by však mohla být
z hlediska budoucnosti hudebního a filmového průmyslu nedocenitelná. Místo
nekonečného boje proti megauploadům, fileservům, wuploadům a rapidsharům, by
možná bylo konstruktivnější se začít ptát, za jaký obsah jsou ochotni uživatelé
Internetu platit a kolik (další relevantní otázkou by mohlo být i komu). Někteří
hudebníci se rozhodli nečekat na zpožděné reakce svých labelů a využít nové
technologie po svém.
Obchodní model Amandy Palmerové
Americká zpěvačka Amanda Palmerová, u nás známější jako
polovina punk kabaretového dua The Dresden Dolls, se před dvěma lety po řadě sporů
rozešla se svou nahrávací společností Roadrunner Records. Label jí chtěl mimo
jiné v roce 2008 cenzurovat video k písničce Leeds United, na
některých záběrech podle nich totiž ukazovala své „nekomerčně neploché“ břicho.
V tomto sporu našla nekorunovaná královna internetu oporu ve svých fanoušcích.
Ti začali spontánně uploadovat fotografie svých „problémových partií“ se vzkazy
pro Roadrunner Records na fanouškovské stránky Dresden Dolls a hnutí reBELLYon
bylo na světě. A tak se Amanda rozhodla zkusit štěstí na vlastní pěst, začala sama
rozhodovat o všech aspektech své tvorby (například se už nemusela zpovídat
labelu, kdykoli chtěla dát fanouškům něco ke stažení zdarma) a vytvořila obchodní
model, který je ve své podstatě návratem ke středověkému „nejezdíš od
města k městu – nejíš“, avšak obohacený o možnosti současné doby, zejména
Twitteru.
Na pražském koncertě v květnu 2010 se Amanda svým
českým fanouškům omlouvala, že jim nepřivezla kopie svého sólového CD Who killed
Amanda Palmer. I hned po té dodala, že si ho mají někde stáhnout a koupit si
místo toho třeba tričko. A že právě trička jí docela dobře vynáší…
Konkrétně v roce 2009 vydělala za pouhých deset hodin 19
tisíc dolarů za předběžné objednávky triček, jejichž definitivní design byl
zatím jen „načmárán“ na papíře. Mohlo za to další hnutí, které odstartovala
jednoho pátečního večera tweetem „i hereby call THE LOSERS OF FRIDAY NIGHT ON
THEIR COMPUTERS to ORDER, motherfucker“. Během dvou hodin se #LOFNOTC dostalo na
první místo mezi Trending Topics na Twitteru, byly sepsány stanovy a požadavky LOFNOTC
(např. zlevnění pizzy, zrušení daní z čaje, kávy a vodky, koťátka a poníci
pro všechny členy zdarma, atd.), zvoleno představenstvo a vymyšlen oficiální slogan
„DON’T STAND UP FOR WHAT’S RIGHT, STAY IN FOR WHAT’S WRONG“.
Amanda také během roku 2009 začala pořádat své dnes již
tradiční Parties on the Internet, relace živých přenosů nejen z koncertů (když
nebyly peníze na nájem, pořádala online aukce, při nichž dražila vše od merchandisingu
až po své použité punčochy). Hojně také využívá možností Twitteru, ať už pro twitchhiking
(„stopování“ přes Twitter), jako prostor k sebeprezentaci, nebo třeba když
potřebuje sehnat ubytování či narychlo svolat svoje tradiční koncerty na
náměstích nebo v parku (říká jim Ninja Gigs a vstupné je dobrovolné,
občerstvení pro zpěvačku se však meze nekladou). Díky svému velmi otevřenému
způsobu života (co na srdci, to na Twitteru či na blogu) a vřelému, až
neskutečně přátelskému vztahu ke svým fanouškům ukazuje staronový způsob, jak „dělat
umění a nemuset se spoléhat na label“.
Amanda Palmerová se také snaží využívat alternativních
způsobů financování. Projekt An Evening with Neil Gaiman & Amanda Palmer,
který se svým manželem, geniálním autorem žánru urban fantasy Neilem Gaimanem, představila
minulý podzim v pěti amerických městech, sponzorovala pomocí Kickstarteru
(chtěla vybrat částku alespoň 20 tisíc dolarů, fanoušci jí přispěli 133 tisíc).
Pro tento rok chystá další novinku, která by mohla být
revoluční v oblasti půjček pro umělce, zejména podobného alternativního
ražení jako je ona. Koncept LoansPark má nabídnout jednotlivcům možnost půjčit interpretovi
peníze pro konkrétní projekt (album či turné), ten pak svému věřiteli bude
vracet pouze vypůjčenou částku a tzv. kreativní úrok. Kreativní úrok si bude
moci věřitel vybrat v podobě koncertu, který interpret uspořádá jen pro
něj či pro charitativní akci dle jeho výběru.
U
jiného umělce by tato myšlenka působila jednoznačně utopisticky a osobně bych
jí nevěnovala pozornost. Rodačka z Lexingtonu, která si několik let
vydělávala jako živá socha na náměstích v Bostonu, má však podivnou moc
přitahovat silné příběhy (pokud chcete uronit slzu či dvě, doporučuji její
svatební blog) a probouzet ve svých fanoušcích pocit jedné šílené a poněkud rozvětvené
rodiny. A možná proto se uživí i v dnešních „chmurných dobách“, kdy zisky
hudebního i filmového průmyslu klesají.
Zdroje:
JONES, Mike. You Can't Stop the File Sharing: The Future of
Music Copyright. Screen Education. 2005, č. 40, s. 88-89. ISSN
1449-857X. Dostupné z: http://web.ebscohost.com/ehost/pdfviewer/pdfviewer?sid=9e574d72-53a1-444a-966d-62cbf328d213%40sessionmgr14&vid=2&hid=14
SANDULLI, Francesco a Samuel MARTÍN-BARBERO. 99 Cents per
Song: A Fair Price for Digital Music?: The Effects of Music Industry Strategies
to Raise the Willingness to Pay by P2P Users. Journal of Website Promotion.
2006, roč. 2, č. 3, s. 3-15. ISSN 1553-3611. Dostupné z: http://web.ebscohost.com/ehost/pdfviewer/pdfviewer?sid=764b5535-4005-4377-b721-26be517cbe87%40sessionmgr11&vid=2&hid=14
No comments:
Post a Comment